Cesta k "normálnosti" - Úvodník

Hello the internet.

Tak jak? Určitě vás zajímá, jak to teda dopadlo s mým nervovým zhroucením a následnou adikcí k narkotikům. 

Bohužel vás asi zklamu, zase tolik se toho nestalo. Byli jsme dopředu varování,  abychom si tyto diagnózy nebrali příliš osobně, protože na každém se najdou nějaké ty nefyziologické „mutace“. 

Co jsem tedy začal dělat, abych se přibližoval fyziologii? 

Především jsem přehodnotil svůj přístup k tréninku. Pryč jsou ty doby, kdy jsem na každý trénink pospíchal hned po posledním zazvonění, oznamujícím konec hodiny.  A už ani po tréninku nedělam kardio v podobě zběsilého úprku na autobus. 

Začal jsem se před tréninkem více rozhýbávat. Když mám opravdu čas dávám si 5-8 minut na páse, když čas není, alespoň procvičím a zahřeju klouby různými krouživými, točivými a „přirozenými“ pohyby. Po tréninku téměř vždy, když nezapomenu, následuje ještě i strečink. V krátkosti řeknu jen, že zkrácený sval hůře regeneruje a je náchylnější ke zraněním.  

Dále jsem se více zaměřil na CORE cviky. Tedy na cviky na hluboký stabilizační systém, především na vnitřní břišní svalstvo.  V rychlosti se jedná o nějaké vzpory, cviky na balančních podložkách, chůze po 4 (moje oblíbené) apod.  

Tím byla tedy započata moje cesta k „normálnosti“.  

Takže tak.  Díky za přečtení,  opět najdete mě na instagramu jako dadda_s, tak sledujte, srdíčkujte, pokud se vám články líbí sdílejte.

Moje první fyzio aneb "jsem" v pořádku

"Zničený trojbojař"

Hello the internet.

Dneska se s vámi chci podělit o zkušenosti ze školy. /Hromadná panika a následný útěk od obrazovek/ Ne, nebojte, nechci do Vás hustit nic z odborných předmětů jen se podělit o vidinou mého nebohého těla po cca 3 měsících na téhle škole.

První cvika na předmětu s názvem Rehabilitační propedeutika (šílený název přitom velmi jednoduché osnovy) dále jen REPP, vypadaly asi takhle:
Všichni jsme se představili a řekli důvod, proč jsme si vybrali tuhle školu a jestli máme nějaké problémy. Nějak se poštěstilo, že jsem šel až poslední tak jsem si svou 15 minutovou přednášku mohl v klidu předpřipravit… Celé tohle velkolepé vystoupení jsem završil slovy, že nechápu, jaktože ostatní jsou tak moc zničení (dle jejich slov, kdy popisovaly jak toho bolí záda, tu bolí kotník, tu koleno) a já trojbojař, i přes každodenní vystavení enormním zátěžím jsem úplně v pohodě a nic mě nebolí. Naše doktorandka Eliška se na mě podívala a jen s úsměvem dodala  „Uvidíme“.

Pokračovalo se dál. Na další hodině jsme už začali něco dělat. Zkoušeli jsme na sobě napalpovat (nahmatat) orientační body na lidském těle (pro info. to je například olecranon nad ramenem, poslední krční obratel atd.) To byl první okamžik, kdy jsme se začali všichni před sebou svlékat (ANO, máme smíšené skupiny). Ale pryč od toho. Po té co jsem se ocitl bez trička a kolega se mi snažil nahmatat něco přes má zatuhlá ramena, přišla k nám Eliška. Když spatřila moje záda vyjekla strachem, propukla v pláč a poslala někoho pro kněze, že ten člověk s námi dlouho nebude.

Ne, tak strašné to nebylo, ale opravdu se podivila nad tím, že mě nic nebolí. A teď už k tomu co mi vlastně je. Mimo brutálně přetížené svaly, které drží vzpřímenou polohu těla (tím brutálně myslím tak moc, že mi nejdou nahmatat zadní spiny na pávni – to jsou jedny z orientačních bodů co jsme se učili palpovat), mimo omezený pohyb v levém ramenním kloubu, mimo špatně rozvíjený příčný břišní sval (část CORE), mimo zvýšenou mobilitu v pravé kyčli a levém loktu, jsem úplně zdravý.

Samozřejmě jsem se z těch všech negativních informací psychicky zhroutil, začal brát antidepresiva, kouřit trávu, nitrožilně si podávat alkohol a abych si jen neškodil nasadil jsme testosteron a růsťák.

O tom jak to všechno řeším zase příště. 

Díky za přečtení =) jestli máte chuť najdete mě na instagramu @dadda_s =)

Cau