Weekly Habbit II. Úlevové polohy

Hello the internet.

Tak jak se máte takhle v půlce ledna? Pro mě, stejně jako pro mnoho lidí z mého okolí, leden znamená pouze jednu věc. ZKOUŠKOVÉ. Běhá vám mráz po zádech, když to slovo jenom slyšíte? Pamatujete na krušná léta, kdy jste drtili přes noc do hlavy látku za celý semestr? Nebo právě tohle teď prožíváte? Pak určitě pokračujte ve čtení, bo (Ostrava mě dostává) se dozvíte něco ŠOKUJÍCÍHO (nebo taky ne).

Nehodlám tady nikoho moralizovat o učení ani nic podobného. K učení se vlastně ani nedostaneme. Spíš se pojďme pobavit o tom, v jakých pozicích se učíme.

Sedíme u stolu, ležíme v posteli, sedíme na posteli, ležíme na stole. Nebo jsem to překombinoval? Nicméně! Pozice, ve kterých se často nacházíme při takto stresující činnosti, jako je učení, se dají nazvat „úlevové polohy“.

Úlevové polohy

Terminus technikus označující pozici, či polohu, která je pro nás nejméně energeticky náročná. Sed s nohou přes nohu, sed se zkříženýma nohama či vyhrbení a zavěšení se do ne úplně správně zapolohované pánve.

- No a co jako? Čemu to vadí? Nebo proč bych se o to měl vůbec zajímat?
-Pokud budeme tyto pozice často využívat a nebudeme je nijakým způsobem regulovat a kompenzovat, s těžkou se potážeme.
-Ale PROČ?!
-BO! Budou u nás vznikat špatné stereotypy, čím více bude tento špatný stereotyp (například sedu) podporován, tím hůře se nám bude odnaučovat. Dále se budou oslabovat části, které v této pozici nejsou zapojené, když by právě při „zdravé“ variantě zapojené být měly. Na druhé straně máme svaly, u kterých bude docházet k přetížení, následnému zkrácení a popřípadě až k bolestivým stavům nebo funkční poruše. (Když si budete sedět na noze, tak vám ta noha upadne! Ne, tenhle případ nenastane, ale funkční porucha se může projevit jako problém při pohybu, který tam dříve nebyl.)

POMOC

Co udělat, pokud se nachytáte, že se nacházíte v úlevové poloze? Nepanikařte, nevolejte sanitku a ani se nemusíte modlit ke všem svatým, i těm jiným, aby vám pomohli vrátit se na správnou cestu. Všichni. VŠICHNI! Všichni máme nějaké úlevové polohy. Cílem není je úplně eliminovat, ale hrát si s nimi. Vědět o nich a vědět jak z nich ven.

Uveďme si příklad. Subjekt já.

Rád a často sedávám se zkříženýma nohama pod sebou. A to na židli, na posteli, kdekoli. Vím o tom. Dovoluji si tak sedět maximálně 10 minut v kuse. Pak jdou nohy nekompromisně pod stůl, tam, kam patří.

Když sedím takto zkřižmo, sedím zavěšený v kyčlích, tím pádem mám pánev rotovanou dovnitř, následkem jsou kulatá záda. A co se děje při kulatých zádech? Dochází k nadměrnému tlaku na určitý segment = přetěžování.

Vyřeším to tak, že si dávám pozor, abych takto neseděl. A když takto sedím, včas se opravím.

A co vy? Máte nějaké úlevové polohy? Víte co s nimi? Pokud ne, nebojte se napsat, milerád pomůžu. Od toho tu jsem, proto tyhle články píši.

Jako vždy, díky za přečtení. Jestli se článek líbil, nechte komentář nebo jenom palec nahoru. Nebo klidně napište zprávu. Budu rád, za každý ohlas.

Farewell the internet

Vidím divný lidi

Hello the internet.

And welcome to hate fest.

Pohodlně se usaďte a začtěte se do následujících řádků, ve kterých se snad nepoznáte (a pokud jo, tak je mi vás líto #someoffense).

Začal bych zeširoka. Dříve byly celebrity a veřejně známé osoby jenom ti lidé, kteří vystupovali v televizích. Předtím to byli spisovatelé a ještě předtím (co já vím, třeba…) vládnoucí vrstvy (politik, monarcha).

Dovoluji si tvrdit, že do jisté míry to všechno byli vzdělaní lidé (až na ty z televize, ale když měl někdo roli blbečka, tak jste to věděli). Byli to lidé, jejichž názory a vystupování bylo na úrovni. Dnes je tomu však jinak.

Youtubeři, blogeři, vlogeři…“celebrity“

Doslova každý si dnes může založit blog (přesně jako jsem to udělal já), youtubový kanál a cpát všem horem dolem svoje výlevy.

Jasně, je svoboda projevu a každý si může dělat, co chce. Jen mám občas divný pocit, když se podívám, kolik lidí sleduje některé youtuberské kanály. Takové množství lidí to nemůže myslet ironicky, proto se domnívám, že existují lidé, které zajímá, co tenhle člověk povídá (absolutely cancerous). Ale dostal jsem se úplně někam, kam jsem nechtěl.

FAKE people

O čem jsem doopravdy chtěl psát, je falešný postoj všech tam venku. Ať už jsou to všichni, kdo točí videa, ať jsou to ty hezké slečinky (čti kurvy) co sledujete na instagramu, které denně přidají 5 fotek, jak mají super úchvatný život (jediný super úchvatný život má Dan Bilzerian a i ten přiznal, že prodělal 2 infarkty, při překročení doporučení denní dávky sexu a kokainu).

Nejsou to jen fotky typu: „takhle krásná jsme se už vzbudila“, přes krychli z make-upu není poznat kdo to vlastně je nebo: „na večeři s nejmilovanějším“, těsně po drsné hádce, proč se nejde do té nové vegan-gluten, gmo-free restaurace.

Jasný, nikdo asi nechce vidět, že jeho oblíbený instagramátor má i lidskou stránku a že občas prostě celý den leží v posteli a vzpamatovává se z hrůz světa. Přiznat lidskost na internetu je něco nežádoucího?

„Miluji právě tohle nové tričko (od mého sponzora)´´, i když je úplně stejné, jako to předchozí, jenom dali nálepku o 3 cm doprava a vy si ho musíte koupit za XXXYXYXY peněz. ,,Už ho máte!? Ne, tak honem.“ Přijde vám to povědomé? Je na tom něco špatně? Nebo je to v pořádku?

Bohužel, a je to jenom můj vlastní názor, jsme se ocitli ve společnosti, která k tomuhle lidi nutí. Bez sponzora nejste nikdo (nebo tak se to aspoň prezentuje), ale když ho chcete, děláte ze sebe prodejní „něco vulgárního“. Těžko to mít někomu za zlé. Taková je doba. Kdybychom nechtěli chodit v tom samém oblečení, co chodí ti, které sledují tisícovky a nekupovali tyhle věci po kvantech, nebyli bychom tam, kde jsme teď. (A tak jsme se dostali do bodu, kdy se i z našich přátel stávají novodobé prostředky reklamy (nezapomeňte, reKLAMa obsahuje slovo KLAM))

I can see Fake people

Upřímně, mě už nebaví sledovat tyhle OČIVIDNĚ pozérské fotky, nachystané tak, aby to vypadalo dobře (což je vlastně definice pozérství, ale chtěl jsem to podtrhnout!)

Rád uvidím normální fotku. Strhnutý mozol z těžkých deadliftů namísto přepumpovaných vzpřimovačů, jednu růži jen tak, než oooobr kytici půjčenou z obchodu, jídlo naházené do krabičky jen tak ledabyle, než pečlivě nachystaný talíř. Jenže takové fotky nepřitahují tolik pozornosti (navíc, když tam nebudou něčí kozy, tak nemáte na <3 ani naději).

Tím bych to uzavřel. Lidi buďte skuteční. (A prosím teď všichni na instagram mi zhejtovat všechny moje pics ;) )

Máte svůj plán?

Hello the internet.

Dovolte mi, abych vás v novém roce přivítal žhavým tématem. Tématem, které je velmi omílané vždy jen prvních 10 dní v novém roce.  Jsou to předsevzetí.

O předsevzetích toho bylo napsáno už tolik, že vám z toho musí jít hlava kolem. Ale zkuste mi věřit a ještě pokračujte ve čtení. Třeba se dozvíte něco nového.

Předsevzetí = odsouzení k neúspěchu

Určitě je vám všem blízké (buď z vaší vlastní zkušenosti, nebo zprostředkovaně osobou ve vašem okolí) předsevzetí typu: „ Chci shodit 50 kilo za 2 týdny! A pak naberu 10 kilo svalů za 5 dní!“ Možná jsem to trošičku s tou hyperbolou přehnal, nicméně chápete, kam tím mířím?

Nelze obecně říct, že všechna předsevzetí jsou odsouzena k neúspěchu. Já osobně však žádné předsevzetí nemám. Co ale mám, je plán.

I am a P.L.A.N. guy.

Kam až má paměť sahá, vždy jsem měl plán. Na střední jsem přišel ze školy a udělal si plán, co musím za odpoledne stihnout. Před maturitou jsem měl plán, jak se vše naučit. I teď mám plán. Plány jsou důležité. Plány řídí můj život. Jsem plánovač.

Okey.  Zase trochu přeháním… Na druhou stranu, mít plán je podle mě rozumnější, než mít předsevzetí. Co pro mě plán znamená? Vím, jaké kroky musím udělat, abych si mohl položku odškrtnout. Předsevzetí jsou pro mě většinou jenom prázdné pojmy.

Uveďme si příklad předsevzetí a pak to, jak z toho udělat plán.

Předsevzetí: „Chci shodit 10 kilo.“ 

Ideální je vylepit si obrovský plakát na lednici, abyste vždy, když ve 3 ráno dostanete hlad, měli ještě větší pocit beznaděje, než byste normálně měli, což vede k postupnému odsouvání předsevzetí někam do koutků vaší mysli, až tu myšlenku úplně vytěsníte a vzpomenete si na ni v následujícím roce, zklíčeni, že jste se svou váhou vůbec nic neudělali. Sounds familiar? Upřímně? Mně jo. A nestydím se za to, každý někde začínal.

Tak teď konečně, jak bych vše vyřešil já! Protože jsem vždy byl performance athlete (výkonnostní atlet (jestli se tomu dá u mých „výkonů“ tak říkat)), soustředil bych se na úplně něco jiného, než váhu. Samozřejmě je váha také důležitým faktorem, ale prioritu bych udělal z pohybové aktivity, kterou dělám.

Nemá smysl chodit do fitka.

Přesně tak! Nemá to pro vás smysl, pokud je fitko jenom prostředkem vašeho mentálního sebe-mučení, nenávidíte každý kousek tělocvičny a už vůbec ty zpocené lidi všude okolo, fuj hnus!

Pokud jste spíše outdoorový nadšenci, jezdíte rádi na kole, běháte nebo chodíte na túry, proč byste sakra měli být zavření ve fitku? Jasně, pokud je venku – bžilion °C (jako právě teď), je příjemnější zvolit nějakou indoor aktivitu, než se vystavovat mrazům, ale záleží na každém.

Priorita číslo 1!

Namísto toho, že chci shodit 5 kilo, bych si dal (pokud se vžiji do role nejmenovaného rodiče), že chci ujet 50km na kole pod (co já vím) 2 hodiny. Ha? A jak toho docílím? No, sednu na kolo, ,,vybleju¨ plíce a dám to za 2 hodiny a 35 sekund. To asi není ta správná cesta. Lepší variantou je zvolit tréninkovou frekvenci. Řeknu si třeba, že týdně bych chtěl vyjet alespoň 2x. A každý týden najet alespoň 100 kilometrů.

Posledním bodem správného plánu je zhodnocení situace. Naplánuju si, že na začátku března bych chtěl být cíli blíž a tak se otestuju. Pokud splním cíl (50 km pod 2 hodiny), zvolím cíl jiný a tomu i přizpůsobím všechny podřízené kroky.

NEZAPOMENOUT

Důležitými faktory jsou sebereflexe, správný cíl (ve smyslu reálnosti), časová dotace. Sebereflexí myslím, že po každém období, i třeba po každém týdnu, je dobré podívat se nazpět a říct si: ,, Jo, tento týden to bylo fajn, plnil jsem plán.

Reálností mám na mysli fakt, že ne vždy se dá vše plnit na 100%. Občas se vyskytnout situace, kdy prostě plán nejde plnit. V tomto případě je důležité zachovat chladnou hlavu, ne se schoulit do klubíčka a propuknout v pláč, že neplníte plán. Někdy to prostě nejde.

Časová dotace se váže k předchozím bodům. Je dobré si vždy po nějaké časové jednotce provádět sebereflexi, jak si stojíte. Dále reálně přemýšlet v čase. Když vím, že příští týden mám náročněji v práci, zkusím vymyslet, jak to zvládnout, nebo jak to nahradit, popřípadě si přidat v jedné tréninkové jednotce kilometry navíc.

A co váha! Dane! Zapomněl jsi na tu váhu!

Nezapomněl, jen jsem si tohle překvapení nechal na konec. Pokud přidáte na pohybové aktivitě, KTERÁ VÁS BAVÍ, i při stejném jídelníčku (za předpokladu, že se nepřežíráte jako PRASATA! LIDI!), uvidíte i pozitivní změny na váze.

Navíc, k lepším výkonům nevede cesta jenom přes poctivý trénink, ale i úpravu jídelníčku. Překlad: pokud se budete chtít zlepšovat, nezbude vám nic jiného, než místo rohlíku k snídani a tatrance na oběd vyzkoušet zdravější variantu.

OSOBNÍ ROVINA

Co moje plány pro 2017? Tak ty si nechám pro sebe, ale nebojte. Mám plán ;)  (podezřele okaté mrknutí okem).