Deadlif, jak ho neznáte.

Hello the internet.

Po poměrně dlouhé pauze... se hlásím zpět.  

„Dídlift“

Dnešním tématem je mrtvý tah. Konkrétně můj pohled na úchopy.

Když jsem začínal cvičit a v roce 2011 se poprvé setkal s mrtvým tahem, byla to ostuda. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Vedle klece na dřepy a místa na mrtvoly (nemyslím márnici), cvičily holky z ,,obchodky´´ a já se chtěl samozřejmě předvést.

Myslel jsem, že pojedeme dřepy – moje královská disciplína - a já oslním vydřepnutými 100 kily. Ale tehdejší sparing partner a couch měl jiný plán.

Položil činku na zem s naloženými 25kg kotouči. Předvedl techniku sumo. A řekl: „Teď ty.“

Celý nadšený z nového cviku jsem přišel k ose, rozkročil se, cítíc na zádech pohledy potenciálních sexuálních partnerek, a v duchu si řekl: „Se vám ukážu.“

Činku jsem vůbec neodlepil. Problémem ovšem nebyly slabé nohy nebo záda, ale právě úchop, který nebyl schopný podržet váhu 75kg. Komické…

Proč se ale dnes chci bavit o úchopu. Spousta z vás zná mrtvý tah, který se cvičí střídavým úchopem (to je ten, kdy jedna ruka je v nad- a druhá v podhmatu). Někdo používá trhačky nebo háky, právě kvůli absenci síly úchopu nebo kvůli tomu, že jste malé holčičky (čti little pussy) a nechcete mít mozoly nebo whatever.

Abych se dostal k jádru pudla. Ani jedna varianta z výše jmenovaných není správná. Řekneme si proč.

Člověk je jen tak silný, jak jeho úchop.

Ne nadarmo a určitě ne zbytečně v rehabilitaci testujeme sílu úchopu pacienta. Zde nám stačí pouhý stisk podané dlaně. V běžném životě (a ve fitku) potřebujeme mít sílu malinko větší, než pacient, který se zotavuje z nemoci.

Proto nepoužíváme pro mrtvý tah žádné pomůcky pro posílení úchopu. Co neudrží ruka, nevydrží záda. Pravidlo č. 1. při pravidelném mrtvolaření. (I toto pravilo má své výjimky, dovoluji si říct, že pokud vaším cílem není podzimní pohár v mrtvém tahu, nic takového nepotřebujete.)

Proč ne střídavý úchop.

Velmi ošemetné téma.

Jak je vidět na spoustě videí powerlifterů a bodybuilderů, drtivá většina používá střídavý úchop. Co ovšem na videu vidět není, úchopy se střídají. Ovšem ani střídání úchopů vás neochrání před možným svalovým poškozením a vytvořením disbilance.

Kdo se nějakou dobu již pohybuje ve světě činek, jistě slyšel, že se při mrtvém tahu někomu utrhl biceps. Hádejte, u které ruky se toto hrůzné zranění může stát? Jup. U té, co máte v podhmatu a.k.a v supinaci.

Podívejme se na supinovanou ruku pěkně od začátku.

Při podhmatovém úchopu nám dlaň zabraňuje protočení osy. Jedna dlaň vlastně rotuje činku proti směru rotace dlani druhé. V zápěstí tedy až tak extrémní nebezpečí nehrozí.

Ale! Přes loket už přechází šlachy bicepsu. Při lehkém pokrčení lokte (flexi), při těžším mrtvém tahu, je to právě šlacha bicepsu, která nevydrží extrémní stress, který je vyvolaný právě tíhou činky.

Další částí řetězce je rameno. Paže v supinaci pro rameno představuje větší sklon k povolení ramene do protrakce (protrakce je vystrčení ramene dopředu). Protrahované rameno s sebou strhne i lopatku, u níž nebudou správně zapojené dolní fixátory lopatek, které se řadí do posturálního řetězce. Bude zde převažovat aktivita horních fixátorů, konkrétně trapézu.

Co by mohlo být špatného na zapojení trapézu? Třeba to, že na druhé straně bude úplně v jiné aktivitě. Dále může extrémní hypertrofie trapézu vést až k neurologickým potížím, ale o tom jindy.

Protrakce v rameni se může přepojit přes nesprávné zapojení v posturálním řetězci až do hamstringů opačné nohy, kde může způsobit slabost, či špatný timeing zapojení jednotlivých svalů, což může vést k natažení svalu (vlastní bolestivá zkušenost).

Takže už víme, proč bychom neměli jezdit střídavý úchop. Jak tedy jezdit mrtvolu?

Vzpěračský zámkový úchop aka palcodestroyer

Kdo někdy vyzkoušel tento typ úchopu, ví, jak moc bolestivá procedura to je. Mohu vás utěšit, že existují „lifehacks“, aby to tolik nebolelo. Ale hlavně bolest se postupně ustálí na snesitelné úrovni.

Ani tento typ úchopu nemá jenom benefity. Například: jednici, kteří mají sklon k hypermobilitě mohou trpět nadměrnou bolestí palců. Palce se mohou nadměrně vytahovat z kloubního pouzdra. V tomto případě je potřeba palce více fixovat, ať vlastním úsilím nebo obvázáním.

Závěrem, i pokud jste elitní powerlifter, nevyplatí se tahat pouze střídavým úchopem. Co se ovšem vyplatí, je časová investice do síly vašeho úchopu. Protože síla úchopu definuje sílu organismu. (Teď to není návod k tomu, abyste při příštím rukoupodání oponentovi rozdrtili záprstní kůstky na prach!)

Díky za přečtení a zpětnou vazbu.

Vidím divný lidi

Hello the internet.

And welcome to hate fest.

Pohodlně se usaďte a začtěte se do následujících řádků, ve kterých se snad nepoznáte (a pokud jo, tak je mi vás líto #someoffense).

Začal bych zeširoka. Dříve byly celebrity a veřejně známé osoby jenom ti lidé, kteří vystupovali v televizích. Předtím to byli spisovatelé a ještě předtím (co já vím, třeba…) vládnoucí vrstvy (politik, monarcha).

Dovoluji si tvrdit, že do jisté míry to všechno byli vzdělaní lidé (až na ty z televize, ale když měl někdo roli blbečka, tak jste to věděli). Byli to lidé, jejichž názory a vystupování bylo na úrovni. Dnes je tomu však jinak.

Youtubeři, blogeři, vlogeři…“celebrity“

Doslova každý si dnes může založit blog (přesně jako jsem to udělal já), youtubový kanál a cpát všem horem dolem svoje výlevy.

Jasně, je svoboda projevu a každý si může dělat, co chce. Jen mám občas divný pocit, když se podívám, kolik lidí sleduje některé youtuberské kanály. Takové množství lidí to nemůže myslet ironicky, proto se domnívám, že existují lidé, které zajímá, co tenhle člověk povídá (absolutely cancerous). Ale dostal jsem se úplně někam, kam jsem nechtěl.

FAKE people

O čem jsem doopravdy chtěl psát, je falešný postoj všech tam venku. Ať už jsou to všichni, kdo točí videa, ať jsou to ty hezké slečinky (čti kurvy) co sledujete na instagramu, které denně přidají 5 fotek, jak mají super úchvatný život (jediný super úchvatný život má Dan Bilzerian a i ten přiznal, že prodělal 2 infarkty, při překročení doporučení denní dávky sexu a kokainu).

Nejsou to jen fotky typu: „takhle krásná jsme se už vzbudila“, přes krychli z make-upu není poznat kdo to vlastně je nebo: „na večeři s nejmilovanějším“, těsně po drsné hádce, proč se nejde do té nové vegan-gluten, gmo-free restaurace.

Jasný, nikdo asi nechce vidět, že jeho oblíbený instagramátor má i lidskou stránku a že občas prostě celý den leží v posteli a vzpamatovává se z hrůz světa. Přiznat lidskost na internetu je něco nežádoucího?

„Miluji právě tohle nové tričko (od mého sponzora)´´, i když je úplně stejné, jako to předchozí, jenom dali nálepku o 3 cm doprava a vy si ho musíte koupit za XXXYXYXY peněz. ,,Už ho máte!? Ne, tak honem.“ Přijde vám to povědomé? Je na tom něco špatně? Nebo je to v pořádku?

Bohužel, a je to jenom můj vlastní názor, jsme se ocitli ve společnosti, která k tomuhle lidi nutí. Bez sponzora nejste nikdo (nebo tak se to aspoň prezentuje), ale když ho chcete, děláte ze sebe prodejní „něco vulgárního“. Těžko to mít někomu za zlé. Taková je doba. Kdybychom nechtěli chodit v tom samém oblečení, co chodí ti, které sledují tisícovky a nekupovali tyhle věci po kvantech, nebyli bychom tam, kde jsme teď. (A tak jsme se dostali do bodu, kdy se i z našich přátel stávají novodobé prostředky reklamy (nezapomeňte, reKLAMa obsahuje slovo KLAM))

I can see Fake people

Upřímně, mě už nebaví sledovat tyhle OČIVIDNĚ pozérské fotky, nachystané tak, aby to vypadalo dobře (což je vlastně definice pozérství, ale chtěl jsem to podtrhnout!)

Rád uvidím normální fotku. Strhnutý mozol z těžkých deadliftů namísto přepumpovaných vzpřimovačů, jednu růži jen tak, než oooobr kytici půjčenou z obchodu, jídlo naházené do krabičky jen tak ledabyle, než pečlivě nachystaný talíř. Jenže takové fotky nepřitahují tolik pozornosti (navíc, když tam nebudou něčí kozy, tak nemáte na <3 ani naději).

Tím bych to uzavřel. Lidi buďte skuteční. (A prosím teď všichni na instagram mi zhejtovat všechny moje pics ;) )

Neplenkujte! I.

Hello the internet. 

Dneska budu zase moralizovat. Jen,předtím než se vrhneme na „hejt“, dovolte mi lehké slovo úvodem.

Prosím vás, cokoli co napíšu (já, nebo KDOKOLI jiný na internet), neberte jako dogma, vždy je dobré pochybovat, vždy je dobré se ptát. Protože všechno se vyvíjí, před 10 lety byly vajíčka nezdravé, plné nezdravého cholesterolu a dnes již známe jinou „pravdu“.

Zrovna na poli nutritivních doporučení tyto změny všichni poměrně snadno pozorujeme. Ale vývoj nastává i v oblasti cvičení, rehabilitace, medicíny, vědy apod. A správný lektor by vás na možnost vývoje měl upozornit. 

Kam tím mířím uvedu na příkladu, ze kterého to snad bude patrné. A nebo raději na krátké pohádce?

Před dávnými časy, žili lidé a věděli, že Země placatou je, asi (?). Ano, ano, ta Země, po které chodíme i dnes, zdála se jim placatá a jak fest. Tito lidé prostí věděli, že v dáli nejsou vítáni hosti. Věděli, že voda teče přes okraje do neznáma, a kdo nespadne, toho sežere děsivá tlama. Pak ale přišel pán, Galileo se tuším jmenoval a všem ihned zvěstoval: „Poslyšte, vy hloupí lidé, Země placatou ni-bude. Kulatou je, to je pravda má. Jestlipak mi nevěříte, pozorujte oblaka.“ Vyřkl to náhle, všichni zaskočeni byli, „Co povídá ten blázen?“ a na hranici ho upálili. 

Chápete, co tím myslím? Neříkám přímo upalovat šířiče dogmatických informací, ale možná jeden dva exemplární případy by nebyly na škodu (žertuju, nebo ne?)

Tak a teď už k hlavnímu tématu.

Lidi, prosím vás!  NEPLANKUJTE!

Neplankujte, neprknujte, nevzporujte! Prostě ne! Je jedno, jak to nazvu. Nedělejte to. A už vůbec to nedělejte v nějakých 30 denních stupidních výzvách! A hned vám řeknu proč.

Když do googlu napíšu „plank“ (vzpor, nebo jiné heslo) a zobrazím si obrázky na prvních 30 stranách nenajdu správně PROVEDENÝ vzpor. WHAT!? Dobře to přeháním, ale už chápete, kam směřují mé myšlenky. První si řekněme, co se stane s někým, kdo není zaučený, jak správně provádět tento briliantní cvik a bude dělat vzpor, třeba v 30 denní výzvě.

První věc, co ho po 30 sekundách bude trápit, budou bedra. Pak to budou zase bedra. A zase bedra. Jenže ta bolest se bude stěhovat a začnou bolet kyčle, potom kolena a kotníky. Nakonec budou mrtvět a brnět celé dolní končetiny. Na druhou stranu to může jít i nahoru, začnou bolet bedra. Potom bude bolest taková divná pod lopatkama. Pak dostane ústřel (nebude moct otočit hlavu na stranu), z ústřelu můžou přijít migrény, a nakonec to skončí sebevraždou z nedostatku spánku a chronické bolesti, protože analgetika už nebudou pomáhat. 

Okey to jsem přehnal (dneska mám nějakou extrémistickou náladu :D, ale chápete to? Čím víc vás postraším, tím víc se toho budete bát a budete hledat informace jak na to (doufám (závorka uvnitř závorky, uvnitř závorky? (inception))).

A protože dlouhý články nikdo nečte. Dál pokračovat nebudu. Jednak proto a druhak mi snad už pojede zpožděný vlak (jen 25 minut, to je ještě v normě co České dráhy?). 

Takže čau, díky za přečtení a za jakoukoli zpětnou vazbu budu vděčný. 

 PS: to be continued

Zvířátka ve fitku vol. II

Hello the internet.

Dneska nás čeká další „hejt“ na věci, kterých si poslední dobou všímám, že jsou „trendy“.

Jedno z dalších pseudo-zvířátek, které se začalo rozmnožovat jsou porn… teda bikiny fitness závodnice. Tyto slečny musí, dle slov Slávka Vinogradova, být přiměřeně muskulaturní a jemně vyrýsovaná.  A blá blá blá… Všichni víme, proč je tahle relativně nová kategorie (u nás se první závody tuším konaly 2012, případně mě opravte) tak strašně populární.
Prdel, kozy. Jup… 

Co mě ale rmoutí, není samotná kategorie (jsem chlap a pozování závodnic na podiu je dle mě, který obdivuje klasickou kulturistiku mužů, v pořádku), ale spíš způsob jak se samotné závodnic prezentují prostřednictvím sociálních medií. Kde se ztratila ženská soudnost? Kam se v poslední době poděla? Nepotkali jste ji někdo? Nejspíš se krčí někde v koutě, schoulená do klubíčka a pláče.

Je strašný rozdíl vidět slečnu, dívku, ženu, která na své sociální stránce prezentuje opravdu svoji aktuální formu a vidět pseudo-zvířátko, který se snaží nalákat followery na základě správného úhlu fotografie a svých sekundárních pohlavních znaků, v drtivé většině, nadělené od toho nahoře (chirurga s rouškou).

Nejsou to přímo věci, které mi nedají spát… Ale když si vezmete progres, jak rychle se naše ženy odhalují. Před necelými 100 lety bylo naprosto nepatřičné, aby ženy nosily dvojdílné plavky a dnes? Uzounké cosi… Ale to už je téma, kam nechci zabíhat. 

Své jsem řekl. Co nějaký solution? Snad aby se chlapi snažili bránit všudypřítomným umělým přednostem a nelajkovaly všechny blbky, co cvičí týden a mají Bikiny fitness stránku na fejsbůku.

Samozřejmě jsou i kvalitní závodnice, které obdivuji a mají můj respekt. Nejen kvůli obrovské dřině, píli a neustálému sebezapírání, které do toho všeho dávají. Škoda jen, že tím vším si ničí svůj krásný organismus zevnitř. Pozlátko na povrchu nemůže vynahradit ztrátu menstruace a podobné problémy, které jdou v ruku v ruce s tímto životním stylem.  

Někomu kov kolem krku stojí za zdraví, mně ne, a proto jsem tlustý a v ničem nezávodím. Zase podotýkám, že to jde dělat zdravě. Ale dělá se to tak?

Díky za přečtení, snad se další hejt líbil. A když ne, dejte mi vědět. Rád se poučím.