Weekly Habbit II. Úlevové polohy

Hello the internet.

Tak jak se máte takhle v půlce ledna? Pro mě, stejně jako pro mnoho lidí z mého okolí, leden znamená pouze jednu věc. ZKOUŠKOVÉ. Běhá vám mráz po zádech, když to slovo jenom slyšíte? Pamatujete na krušná léta, kdy jste drtili přes noc do hlavy látku za celý semestr? Nebo právě tohle teď prožíváte? Pak určitě pokračujte ve čtení, bo (Ostrava mě dostává) se dozvíte něco ŠOKUJÍCÍHO (nebo taky ne).

Nehodlám tady nikoho moralizovat o učení ani nic podobného. K učení se vlastně ani nedostaneme. Spíš se pojďme pobavit o tom, v jakých pozicích se učíme.

Sedíme u stolu, ležíme v posteli, sedíme na posteli, ležíme na stole. Nebo jsem to překombinoval? Nicméně! Pozice, ve kterých se často nacházíme při takto stresující činnosti, jako je učení, se dají nazvat „úlevové polohy“.

Úlevové polohy

Terminus technikus označující pozici, či polohu, která je pro nás nejméně energeticky náročná. Sed s nohou přes nohu, sed se zkříženýma nohama či vyhrbení a zavěšení se do ne úplně správně zapolohované pánve.

- No a co jako? Čemu to vadí? Nebo proč bych se o to měl vůbec zajímat?
-Pokud budeme tyto pozice často využívat a nebudeme je nijakým způsobem regulovat a kompenzovat, s těžkou se potážeme.
-Ale PROČ?!
-BO! Budou u nás vznikat špatné stereotypy, čím více bude tento špatný stereotyp (například sedu) podporován, tím hůře se nám bude odnaučovat. Dále se budou oslabovat části, které v této pozici nejsou zapojené, když by právě při „zdravé“ variantě zapojené být měly. Na druhé straně máme svaly, u kterých bude docházet k přetížení, následnému zkrácení a popřípadě až k bolestivým stavům nebo funkční poruše. (Když si budete sedět na noze, tak vám ta noha upadne! Ne, tenhle případ nenastane, ale funkční porucha se může projevit jako problém při pohybu, který tam dříve nebyl.)

POMOC

Co udělat, pokud se nachytáte, že se nacházíte v úlevové poloze? Nepanikařte, nevolejte sanitku a ani se nemusíte modlit ke všem svatým, i těm jiným, aby vám pomohli vrátit se na správnou cestu. Všichni. VŠICHNI! Všichni máme nějaké úlevové polohy. Cílem není je úplně eliminovat, ale hrát si s nimi. Vědět o nich a vědět jak z nich ven.

Uveďme si příklad. Subjekt já.

Rád a často sedávám se zkříženýma nohama pod sebou. A to na židli, na posteli, kdekoli. Vím o tom. Dovoluji si tak sedět maximálně 10 minut v kuse. Pak jdou nohy nekompromisně pod stůl, tam, kam patří.

Když sedím takto zkřižmo, sedím zavěšený v kyčlích, tím pádem mám pánev rotovanou dovnitř, následkem jsou kulatá záda. A co se děje při kulatých zádech? Dochází k nadměrnému tlaku na určitý segment = přetěžování.

Vyřeším to tak, že si dávám pozor, abych takto neseděl. A když takto sedím, včas se opravím.

A co vy? Máte nějaké úlevové polohy? Víte co s nimi? Pokud ne, nebojte se napsat, milerád pomůžu. Od toho tu jsem, proto tyhle články píši.

Jako vždy, díky za přečtení. Jestli se článek líbil, nechte komentář nebo jenom palec nahoru. Nebo klidně napište zprávu. Budu rád, za každý ohlas.

Farewell the internet

Vidím divný lidi

Hello the internet.

And welcome to hate fest.

Pohodlně se usaďte a začtěte se do následujících řádků, ve kterých se snad nepoznáte (a pokud jo, tak je mi vás líto #someoffense).

Začal bych zeširoka. Dříve byly celebrity a veřejně známé osoby jenom ti lidé, kteří vystupovali v televizích. Předtím to byli spisovatelé a ještě předtím (co já vím, třeba…) vládnoucí vrstvy (politik, monarcha).

Dovoluji si tvrdit, že do jisté míry to všechno byli vzdělaní lidé (až na ty z televize, ale když měl někdo roli blbečka, tak jste to věděli). Byli to lidé, jejichž názory a vystupování bylo na úrovni. Dnes je tomu však jinak.

Youtubeři, blogeři, vlogeři…“celebrity“

Doslova každý si dnes může založit blog (přesně jako jsem to udělal já), youtubový kanál a cpát všem horem dolem svoje výlevy.

Jasně, je svoboda projevu a každý si může dělat, co chce. Jen mám občas divný pocit, když se podívám, kolik lidí sleduje některé youtuberské kanály. Takové množství lidí to nemůže myslet ironicky, proto se domnívám, že existují lidé, které zajímá, co tenhle člověk povídá (absolutely cancerous). Ale dostal jsem se úplně někam, kam jsem nechtěl.

FAKE people

O čem jsem doopravdy chtěl psát, je falešný postoj všech tam venku. Ať už jsou to všichni, kdo točí videa, ať jsou to ty hezké slečinky (čti kurvy) co sledujete na instagramu, které denně přidají 5 fotek, jak mají super úchvatný život (jediný super úchvatný život má Dan Bilzerian a i ten přiznal, že prodělal 2 infarkty, při překročení doporučení denní dávky sexu a kokainu).

Nejsou to jen fotky typu: „takhle krásná jsme se už vzbudila“, přes krychli z make-upu není poznat kdo to vlastně je nebo: „na večeři s nejmilovanějším“, těsně po drsné hádce, proč se nejde do té nové vegan-gluten, gmo-free restaurace.

Jasný, nikdo asi nechce vidět, že jeho oblíbený instagramátor má i lidskou stránku a že občas prostě celý den leží v posteli a vzpamatovává se z hrůz světa. Přiznat lidskost na internetu je něco nežádoucího?

„Miluji právě tohle nové tričko (od mého sponzora)´´, i když je úplně stejné, jako to předchozí, jenom dali nálepku o 3 cm doprava a vy si ho musíte koupit za XXXYXYXY peněz. ,,Už ho máte!? Ne, tak honem.“ Přijde vám to povědomé? Je na tom něco špatně? Nebo je to v pořádku?

Bohužel, a je to jenom můj vlastní názor, jsme se ocitli ve společnosti, která k tomuhle lidi nutí. Bez sponzora nejste nikdo (nebo tak se to aspoň prezentuje), ale když ho chcete, děláte ze sebe prodejní „něco vulgárního“. Těžko to mít někomu za zlé. Taková je doba. Kdybychom nechtěli chodit v tom samém oblečení, co chodí ti, které sledují tisícovky a nekupovali tyhle věci po kvantech, nebyli bychom tam, kde jsme teď. (A tak jsme se dostali do bodu, kdy se i z našich přátel stávají novodobé prostředky reklamy (nezapomeňte, reKLAMa obsahuje slovo KLAM))

I can see Fake people

Upřímně, mě už nebaví sledovat tyhle OČIVIDNĚ pozérské fotky, nachystané tak, aby to vypadalo dobře (což je vlastně definice pozérství, ale chtěl jsem to podtrhnout!)

Rád uvidím normální fotku. Strhnutý mozol z těžkých deadliftů namísto přepumpovaných vzpřimovačů, jednu růži jen tak, než oooobr kytici půjčenou z obchodu, jídlo naházené do krabičky jen tak ledabyle, než pečlivě nachystaný talíř. Jenže takové fotky nepřitahují tolik pozornosti (navíc, když tam nebudou něčí kozy, tak nemáte na <3 ani naději).

Tím bych to uzavřel. Lidi buďte skuteční. (A prosím teď všichni na instagram mi zhejtovat všechny moje pics ;) )

Máte svůj plán?

Hello the internet.

Dovolte mi, abych vás v novém roce přivítal žhavým tématem. Tématem, které je velmi omílané vždy jen prvních 10 dní v novém roce.  Jsou to předsevzetí.

O předsevzetích toho bylo napsáno už tolik, že vám z toho musí jít hlava kolem. Ale zkuste mi věřit a ještě pokračujte ve čtení. Třeba se dozvíte něco nového.

Předsevzetí = odsouzení k neúspěchu

Určitě je vám všem blízké (buď z vaší vlastní zkušenosti, nebo zprostředkovaně osobou ve vašem okolí) předsevzetí typu: „ Chci shodit 50 kilo za 2 týdny! A pak naberu 10 kilo svalů za 5 dní!“ Možná jsem to trošičku s tou hyperbolou přehnal, nicméně chápete, kam tím mířím?

Nelze obecně říct, že všechna předsevzetí jsou odsouzena k neúspěchu. Já osobně však žádné předsevzetí nemám. Co ale mám, je plán.

I am a P.L.A.N. guy.

Kam až má paměť sahá, vždy jsem měl plán. Na střední jsem přišel ze školy a udělal si plán, co musím za odpoledne stihnout. Před maturitou jsem měl plán, jak se vše naučit. I teď mám plán. Plány jsou důležité. Plány řídí můj život. Jsem plánovač.

Okey.  Zase trochu přeháním… Na druhou stranu, mít plán je podle mě rozumnější, než mít předsevzetí. Co pro mě plán znamená? Vím, jaké kroky musím udělat, abych si mohl položku odškrtnout. Předsevzetí jsou pro mě většinou jenom prázdné pojmy.

Uveďme si příklad předsevzetí a pak to, jak z toho udělat plán.

Předsevzetí: „Chci shodit 10 kilo.“ 

Ideální je vylepit si obrovský plakát na lednici, abyste vždy, když ve 3 ráno dostanete hlad, měli ještě větší pocit beznaděje, než byste normálně měli, což vede k postupnému odsouvání předsevzetí někam do koutků vaší mysli, až tu myšlenku úplně vytěsníte a vzpomenete si na ni v následujícím roce, zklíčeni, že jste se svou váhou vůbec nic neudělali. Sounds familiar? Upřímně? Mně jo. A nestydím se za to, každý někde začínal.

Tak teď konečně, jak bych vše vyřešil já! Protože jsem vždy byl performance athlete (výkonnostní atlet (jestli se tomu dá u mých „výkonů“ tak říkat)), soustředil bych se na úplně něco jiného, než váhu. Samozřejmě je váha také důležitým faktorem, ale prioritu bych udělal z pohybové aktivity, kterou dělám.

Nemá smysl chodit do fitka.

Přesně tak! Nemá to pro vás smysl, pokud je fitko jenom prostředkem vašeho mentálního sebe-mučení, nenávidíte každý kousek tělocvičny a už vůbec ty zpocené lidi všude okolo, fuj hnus!

Pokud jste spíše outdoorový nadšenci, jezdíte rádi na kole, běháte nebo chodíte na túry, proč byste sakra měli být zavření ve fitku? Jasně, pokud je venku – bžilion °C (jako právě teď), je příjemnější zvolit nějakou indoor aktivitu, než se vystavovat mrazům, ale záleží na každém.

Priorita číslo 1!

Namísto toho, že chci shodit 5 kilo, bych si dal (pokud se vžiji do role nejmenovaného rodiče), že chci ujet 50km na kole pod (co já vím) 2 hodiny. Ha? A jak toho docílím? No, sednu na kolo, ,,vybleju¨ plíce a dám to za 2 hodiny a 35 sekund. To asi není ta správná cesta. Lepší variantou je zvolit tréninkovou frekvenci. Řeknu si třeba, že týdně bych chtěl vyjet alespoň 2x. A každý týden najet alespoň 100 kilometrů.

Posledním bodem správného plánu je zhodnocení situace. Naplánuju si, že na začátku března bych chtěl být cíli blíž a tak se otestuju. Pokud splním cíl (50 km pod 2 hodiny), zvolím cíl jiný a tomu i přizpůsobím všechny podřízené kroky.

NEZAPOMENOUT

Důležitými faktory jsou sebereflexe, správný cíl (ve smyslu reálnosti), časová dotace. Sebereflexí myslím, že po každém období, i třeba po každém týdnu, je dobré podívat se nazpět a říct si: ,, Jo, tento týden to bylo fajn, plnil jsem plán.

Reálností mám na mysli fakt, že ne vždy se dá vše plnit na 100%. Občas se vyskytnout situace, kdy prostě plán nejde plnit. V tomto případě je důležité zachovat chladnou hlavu, ne se schoulit do klubíčka a propuknout v pláč, že neplníte plán. Někdy to prostě nejde.

Časová dotace se váže k předchozím bodům. Je dobré si vždy po nějaké časové jednotce provádět sebereflexi, jak si stojíte. Dále reálně přemýšlet v čase. Když vím, že příští týden mám náročněji v práci, zkusím vymyslet, jak to zvládnout, nebo jak to nahradit, popřípadě si přidat v jedné tréninkové jednotce kilometry navíc.

A co váha! Dane! Zapomněl jsi na tu váhu!

Nezapomněl, jen jsem si tohle překvapení nechal na konec. Pokud přidáte na pohybové aktivitě, KTERÁ VÁS BAVÍ, i při stejném jídelníčku (za předpokladu, že se nepřežíráte jako PRASATA! LIDI!), uvidíte i pozitivní změny na váze.

Navíc, k lepším výkonům nevede cesta jenom přes poctivý trénink, ale i úpravu jídelníčku. Překlad: pokud se budete chtít zlepšovat, nezbude vám nic jiného, než místo rohlíku k snídani a tatrance na oběd vyzkoušet zdravější variantu.

OSOBNÍ ROVINA

Co moje plány pro 2017? Tak ty si nechám pro sebe, ale nebojte. Mám plán ;)  (podezřele okaté mrknutí okem).

Fenomén semináře

Hello the internet.

První věc (než na to zapomenu), chtěl bych poděkovat za každé přečtení. Z jednoho prostého důvodu.  Když si uděláte čas a přečtete si můj článek, hodně to pro mě znamená.  Znamená to, že mi věnujete svůj volný čas. Ne, jako když si pustíte youtube - video, u kterého můžete projíždět instagram, 9gag, kontrolovat maily nebo whatever (nevěnovat mu plnou pozornost). Číst článek znamená (většinou), že opravdu vnímáte, co píši.

Tak ale teď už k dnešnímu tématu.

Většina z vás (pokud jste nebyli někde zamraženi) si určitě všimla fenoménu posledního roku, možná roku a půl, kdy každá hvězdička fitness scény pořádá svůj seminář. Ten má seminář, ten má seminář a ten má seminář taky, ale ten aby se neopičil, tak má jenom přednášku, a ten má konferenci, aby to vypadalo víc profi.

What the heck?

Okey, řekněme si narovinu, nejsem proti. Předávat knowledge je důležité, ale opravdu je  potřeba dělat to tímto způsobem? A opravdu má ten či onen právo na to dělat „seminář“? Let’s see - jak to vidím já.

Předávání vědomostí NO.1

Doufám, že se nedožiju doby, kdy někdo nebude moci říkat svůj názor. S tím souvisí i předávání know-how, ať už je jakékoliv, lidem, kteří o něj mají zájem. Tím naznačuji, že jsem rozhodně pro předávání informací, otázkou tedy zůstává, do jaké míry jsou tyto informace kvalitní a validní?

Každý má nějakou pravdu.

Za dob Galilea všichni věděli, že Země je placatá. Na počátku 21. století jsme věděli, že vajíčka jsou nezdravá a špenát obsahuje strašně moc železa. Dnes taky něco víme, ale je to relativní.

Být si jistý svou pravdou je důležité. Nicméně, vždy je dobré mít na paměti, že žádná pravda není 100% (o tom jsem psal již dříve). Ten kdo tvrdí, že jeho pravda je 100% a neuznává žádnou jinou, žije mimo realitu. Takhle to prostě nejde. Proto si dovoluji tvrdit, že jít pro informace za někým, kdo se vyjadřuje stylem jedné jediné a nezpochybnitelné pravdy, je blbost.

Vysokoškolský titul = záruka inteligentního přístupu.

Teď se možná někdo zarazí, proč sem tahám vzdělání, ale vzdělání je důležité, uvidíte. VŠ titul pro mě znamená to, že člověk byl nucen dělat věci, aby tento titul získal. Nikde není napsané, že poctivě studoval. Nikde není zaručené, že to nebude arogantní bastard, který s vámi nebude chtít diskutovat. Takže ve výsledku může být člověk s VŠ titulem stejný trouba, jako kdokoliv jiný (a obráceně). Na druhou stranu. Pokud je to člověk, který má titul z něčeho, co ho bavilo, třeba pracuje na doktorátu (PhD.), nebo jej už má v oblasti, o které pořádá seminář, dovoluji si tvrdit, že informace budou kvalitní.

Seminář - správná cesta?

Seminář chápu jako něco určené pro menší skupinu lidí, kde se lektor, přednášející, učitel, magič or whatever intenzivně věnuje úzké skupině lidí. Jako seminář si nepřestavuju masovou akci, kde je 30 lidí a hvězdička vykládá něco o tom, jak se co dělá.

Ale to je můj pohled.

I ty můžeš mít seminář!

Ke komu bych šel na seminář? Jediná věc na světě, do které mi nikdy nebude líto investovat peníze, je vzdělání. V dnešní době bohužel už není tak jednoduché dostat za své peníze adekvátní množství relevantních informací. Mám to štěstí, že studuji obor, který mě baví, takže většinu pro mne podstatných informací dostávám zadarmo (muhaha).

Nicméně z fitness scény i já sahám po seminářích, které si myslím, že pro mne budou přínosné. Naposledy jsem navštívil seminář od Železné Koule o kettlebellech. Proč? Protože jsem cítil, že mi má Radar co říct. Protože ho považuji za jednoho z největších odborníků na tuto problematiku u nás. A musím říct, že to byla výborná investice.

Naopak ke komu bych nikdy na seminář nešel, je někdo, kdo kombinuje všechno špatné z předchozích řádků. Nechci úplně jmenovat, aby se nám to tu nezvrhlo v 3. světovou, že napadám vašeho oblíbeného lháře eeee teda fitnesáka, či to, na co si to ten blbec hraje. :D

Jak poznat kvalitní seminář?

Stačí si odpovědět na 3 základní otázky.

Kolik toho má ten člověk za sebou, že mi chce něco předávat?

Má mi co předat? (Ve smyslu, zajímám se vůbec o tuhle oblast.)

Mám prachy?

Pokud jsou odpovědi na tyhle otázky kladné. Go for it. Pokud ne… Zkuste pátrat po informacích u někoho jiného.

A co závěrem? Nic. Poděkoval jsem vám už na začátku. Takže - čuss příště ;) 

Lovit, tančit, zpívat, milovat se!

Hello the weak internet.

Tohle není hejt, nebo… Prvoplánově tento článek nezamýšlím jako hejt.  Nicméně uvidíme, kam nás mé myšlenky zanesou.

To, že žijeme v 21. století, kde pohyb je koníčkem, doplňkem,  k usezenému životnímu stylu, nejspíš nikdo nepochybuje.

Často se na netu dají číst články na tohle téma. Všichni nadávají, jak málo máme pohybu, jak pořád sedíme, že hodina ve fitku 3x týdně nestačí.

Nestačí, ať se na lidské tělo podíváte z jakéhokoli hlediska, nebylo navrženo k dlouhému sezení (jestli vůbec bylo navrženo k sezení?). Byli jsme určeni k pohybu.

Lovit, tančit, zpívat, milovat se.

V tento moment, bych rád zmínil větu od Riche Froning „Pohyb je jen dalším jazykem, jen někteří lidé mluví plynuleji než jiní.“

Nejde vše změnit ze dne na den, skončit s prací a začít běhat po lesech, lovit zvěř, večer si sednout k táboráku, zpívat a milovat se. Tuhle část vývoje máme už (bohužel/bohudík) zasebou. Kde jsme se ovšem ocitli, jde podle mého (ne úplně) soudného úsudku, rozcestník. Vydáme se cestou, kdy naše tělesná schránka bude čím dál více chřadnout, až se za miliardy let vyvineme v něco, co tělesnou stránku nepotřebuje, nebo něco změníme?

Tak! Konečně se dostáváme tam, kam jsem se dostat chtěl. Populace nám slábne. Populace nám leniví. Podívejte se kolem sebe. Kolik máte ve svém blízkém okolí lidí, kteří jsou v DOBRÉ kondici. To nutně neznamená, že zrovna doběhli maraton nebo zvedli nějakou příšernost ve fitku. Ale třeba, že nemají pupíček. Vypadají, ale co je důležitější CÍTÍ SE FIT. 

Asi takových lidí není moc, co? Čím to? Jsme lenivější? Máme méně času? Máme více práce? Možná kombinace všeho.

Věc, kterou jsem zde chtěl určitě zmínit je něco, co jsem četl někde na netu. Žijeme v době, kdy není normální zvednout dvou násobek své váhy ze země, ale je normální 12 leté obézní dítě. JAKO REALLY? Až tak lidstvo pokročilo? To jako za chvíli budou žrát děti prášky na srdce? A vyvine se nový obor fitness trenér pro děti do 10 let? (By the way, tohle se už děje, mám ve fitku klienty, kterým je 13, 14 let)

A kdo za to může? Ukažte si něj prstem!

.

.

.

Kam míříte? Na sebe? Míříte správně. Motivujete své okolí k nějakému výkonu? Motivujete sami sebe? Není potřeba být fitness bikiny pornohvězda, ee teda… Bikiny fitness pornohvězda… Stačí se hýbat.

Bylo by příjemné svalit vinu někam jinam. Ale každý je za své zdraví zodpovědný sám. Horší je, že jsou lidé, kteří jsou zodpovědní i za zdraví někoho dalšího. Tito lidé, by měli podstupovat psycho testy, jestli jsou vůbec způsobilí zastávat takovou funkci. Říká se jim rodiče.

Ale nejsou to jen oni. My všichni ovlivňujeme své okolí. Někteří více výrazně, někteří méně.

Do školy se mnou chodil kamarád, který se věnoval parkour (ten sport bez koní). Rád stojkoval, když jsme čekali na hodinu, občas si zul boty a dřepěl. V ročníku u nás vypukla epidemie stojkování. Všichni jsme chtěli umět stát na rukou. Takových lidí víc. Díky za to Pagu.

Teď, na závěr, by bylo krásné přijít s globálním řešením, kterým vše vyřeším. Ale to nejde. Mohu jen doporučit. Lidi… zkuste se hýbat a už je úplně jedno jak. Jogging, procházka se psem, fitko, tanec, soulož…

Takže jo. Díky za přečtení. Snad jsem vás všechny urazil a hejty mi nasypte do komentářu. A zkuste i připsat, jak byste to vyřešili vy.

Co dělám jenom já dobře a vy všichni špatně!

Hello the internet.

(Teď, když jsem vás pobouřil nadpisem článku, pojďme se podívat na skutečný problém, který chci dnes rozebrat a tím jsou kloubní rozsahy při cvičení)

Kdo se občas kouká na moje tréninková videa, možná zaznamenal fenomén, který je u mě hodně běžný. A to, že málokdy propínám kolena při deadliftech, málokdy propínám lokty při over head presech, při bencích a všeobecně nejezdím do plných kloubních rozsahů.

A jaké máte vy rozsahy?

Upozorněn na tenhle fakt jsem byl v komentářích pod jedním videem od kamarádky Zuzky. Byl to spíš hejt, než upozornění. Na druhou stranu je fakt, že z úhlu, pod kterým to bylo natočeno, to vypadá, že jsem činku skoro nezvedl :D. 

Ale za tím, co a jak dělám, si stojím. Tak a teď vám nacpu do hlavy proč! A bude to jediná pravda, kterou uznávám a všichni ostatní jsou hlupáci a nerozumí tomu :D .

Určitě jste už slyšeli o termínu hypermobilita. Zkráceně řečeno, je to zvětšení kloubního rozsahu nad jeho fyziologickou (normální) úroveň. Nejlépe jde hypermobilitu pozorovat u lokte, kdy ho propnete natolik, že předloktí máte níž, než paži.

hypermobilní loket

Protože, patřím mezi tu část populace, která je bohužel hypermobilní, nejezdím plné kloubní rozsahy.

Ne, to není vše.

Nepropínám ruce, nohy ještě i z náboženského přesvědčení.

Věřím v to, že plný rozsah není pro kloub vůbec zdravý. Rozhodně i proto, že jsem hypermobilní, ale i proto, když se dostanete do kloubní bariéry (vyčerpáte kloubní rozsah), všechnu tu váhu najednou drží vaše klouby. Ty se tímto dostávají do pozice, kterou označujeme jako „uzamčený kloub“. Při zamknutém kloubu svaly přestávají plnit hlavní funkci (a zůstávají zde jako stabilizátory, samozřejmně to nejde tak říct, že by přestaly plnit svou funkci, ale chápete..ne?).

uzemčené (hypermobilní) koleno

Takže je to jenom ze zdravotního hlediska? Nebo to i nějak ovlivní svalový rozvoj a sílu?

Nejsem si úplně jistý, snad nikdy jsem pořádně „nepropínal“ lokty, kolena a nepřipadá mi, že by posilování na mě nemělo žádný nebo menší vliv. Takže… Ne. Nemusíte se bát, že když při každém dřepu nezarvete kolena někam daleko za sebe, budete mít menší stehna. :P

Samozřejmě jsou výjimky. Například na soutěžích po vás chtějí, plný kloubní rozsah. Ovšem ten fyziologický, což je například pro mé lokty rozdíl 10°. Takže ideální je vypozorovat na sobě, jak jste na tom, a pak se řídit podle svého přesvědčení a svědomí. 

Jako vždy, děkuji za přečtení. A mějte se =)