Zvířátka ve fitku vol. II

Hello the internet.

Dneska nás čeká další „hejt“ na věci, kterých si poslední dobou všímám, že jsou „trendy“.

Jedno z dalších pseudo-zvířátek, které se začalo rozmnožovat jsou porn… teda bikiny fitness závodnice. Tyto slečny musí, dle slov Slávka Vinogradova, být přiměřeně muskulaturní a jemně vyrýsovaná.  A blá blá blá… Všichni víme, proč je tahle relativně nová kategorie (u nás se první závody tuším konaly 2012, případně mě opravte) tak strašně populární.
Prdel, kozy. Jup… 

Co mě ale rmoutí, není samotná kategorie (jsem chlap a pozování závodnic na podiu je dle mě, který obdivuje klasickou kulturistiku mužů, v pořádku), ale spíš způsob jak se samotné závodnic prezentují prostřednictvím sociálních medií. Kde se ztratila ženská soudnost? Kam se v poslední době poděla? Nepotkali jste ji někdo? Nejspíš se krčí někde v koutě, schoulená do klubíčka a pláče.

Je strašný rozdíl vidět slečnu, dívku, ženu, která na své sociální stránce prezentuje opravdu svoji aktuální formu a vidět pseudo-zvířátko, který se snaží nalákat followery na základě správného úhlu fotografie a svých sekundárních pohlavních znaků, v drtivé většině, nadělené od toho nahoře (chirurga s rouškou).

Nejsou to přímo věci, které mi nedají spát… Ale když si vezmete progres, jak rychle se naše ženy odhalují. Před necelými 100 lety bylo naprosto nepatřičné, aby ženy nosily dvojdílné plavky a dnes? Uzounké cosi… Ale to už je téma, kam nechci zabíhat. 

Své jsem řekl. Co nějaký solution? Snad aby se chlapi snažili bránit všudypřítomným umělým přednostem a nelajkovaly všechny blbky, co cvičí týden a mají Bikiny fitness stránku na fejsbůku.

Samozřejmě jsou i kvalitní závodnice, které obdivuji a mají můj respekt. Nejen kvůli obrovské dřině, píli a neustálému sebezapírání, které do toho všeho dávají. Škoda jen, že tím vším si ničí svůj krásný organismus zevnitř. Pozlátko na povrchu nemůže vynahradit ztrátu menstruace a podobné problémy, které jdou v ruku v ruce s tímto životním stylem.  

Někomu kov kolem krku stojí za zdraví, mně ne, a proto jsem tlustý a v ničem nezávodím. Zase podotýkám, že to jde dělat zdravě. Ale dělá se to tak?

Díky za přečtení, snad se další hejt líbil. A když ne, dejte mi vědět. Rád se poučím.

Zvířátka ve fitku.

Hello the internet.

Dneska to bude spíše má osobní zpověď o věcech, kterých jsem se stal v posledních dnech svědkem. Nevím, zdali je to mnou, tím, že jsem rozmlsaný z domovského fitka (Love you, IP fitness), kde mám možnost cvičit mimo otevírací dobu, tím pádem nevidím různé „nové“ techniky cviků, postupy při tréninku či různé formy rage - modu apod.
Možná je to i tím, že Kroměříž, je malé město a nevyskytují se tu stejná zvířátka jako třeba tady v Ostravě. Tak pojďme tedy na to.

Pseudotrenéři. Tahle zvířátka se rozmnožují závratnou rychlostí. Jejich běžnou kořistí jsou nic netušící cvičenci, kteří se dobrovolně oddávají napospas. Rituál, při kterém strategicky ničí svou oběť, je tak morbidní, že jej mohu zveřejnit až po 10 hodině večerní, takže prosím následující řádky čtěte až později.

Začíná to systematickým přetěžováním na izolovaných strojích, následuje špatné postavení při cvičení s volnou váhou, které je opraveno do ještě horší pozice. Mezi předně destruované svaly patří takové lahůdky jako je trapéz, či naprosto nepatřičně procvičované vzpřimovače.

Ale teď vážně. Musím se přiznat, že sám se nepovažuju za „výborného“ trenéra, který sežral veškerou moudrost světa a dále se nemusí vzdělávat. Právě naopak, vzdělávám se, snažím se doplňovat své nedostatky, rozšiřovat si obzory. Nejdůležitější věcí pro mě osobně je zdraví klienta (možná deformace ze školy).

Hodně mi „pomáhá“ studium fyzioterapie, kdy primárně o co se u pacientů snažíme, je dostat je do fyziologie (přirozený stav) a to ať při pohybu (např. procvičování rozsahů po výměnách kloubů), či různé pohybové re-edukace (pod tím si můžete představit správnou chůzi, což je docela věda).   

          

Nemám to těmhle pseudo-trenérům za zlé (vlastně mám a nenávidím je za to). Obviňuji „školy“, které si dovolí vypustit do světa takové lidi. Vím, že osobní trenér není fyzioterapeut, ale nevidím důvod, aby neznal to co já po prvním semestru. Nechci, aby znali všechny svaly latinsky + jejich inervace a spoustu dalších nepodstatných věcí. Ale sakra, nemůžu přece při izolovaném tricepsovém kliku nechat klienta při každém pohybu nahoru vystřelit ramena až k uším!!!!!!! Nebo při zanožování mít permanentně prohnutá záda!!!

A teď nějaké spotřebitelské rady. Jak poznám dobrého trenéra? Nijak. Bohužel neplatí to, že nejlepší reklamou je vlastní tělo daného pseudo-trenéra. Sám jsem moc dobrých trenérů nepotkal, ale jsou i výjimky. Ani nějaké dvě písmenka s tečkou před jménem (Bc.) nezaručí, že ten člověk bude kvalitním lektorem, trenérem (whatever).

Asi nejhorší věcí je, že pro každého pojem „dobrý trenér“ představuje něco jiného. A spousta lidí nepozná svalovou bolest procvičovaného svalu od přetěžování svalu sousedního. Navíc na otázku: „Má mě bolet tohle tady?“ pseudo-trenér vždycky odpoví: „Ano, proto to cvičíme.“ Přitom to může být počátek vašeho konce (přeháním, ale je potřeba vás vystrašit).

Osobně bych si trenéra vyzkoušel, šel bych s ním na trénink, záměrně bych cvičil co nejvíce špatně, jak to jde, aby to bylo opravdu výrazné a pozorně bych poslouchal, jakým způsobem mě opravuje, jak mě opravuje.  Potom bych se ptal jeho klientů, jsou-li spokojeni. Možná bych se zeptal na nějakou věc, že mi třeba kamarád ukázal nějaký cvik trochu jinak, jestli to takhle můžu říct, pokud bude reakce „Je to pí*ovina.“ Beru nohy na ramena (pokud to opravdu nebude hloupost), za předpokladu, že nebude, měl by pseudo-trenér být schopen vysvětlit rozdíl mezi tím a tím cvikem, pokud ne, alespoň přiznat barvu a přiznat se + přislíbit zjištění. Tak bych postupoval já.

Co vy? Máte nějaké zkušenosti s trenéry? Ať už pozitivní či negativní.

"Lajf" report I.

здравствуй интернет

Přišel únor, skončilo zkouškové, začala škola. 

Během tohoto krásného ročního období, na které se všichni studenti těší, jsem já stíhal jen jíst, učit se a prokrastinovat (schoulený v klubíčku u filmů, seriálů). Teď už ale k reportu samotnému.   

       

Co nás čekalo? 5 zkoušek, pár zápočtů včetně nejnáročnějšího týdne během studia vůbec a to povinného (!!!)  lyžařského výcviku, který jsme měli hned 3. týden v lednu. Peklíčko.

Začal jsem pomalinku a první týden jsem si dal jenom 3 zkoušky a jeden zápočet. Jednalo se o zkoušku a zápočet z první pomoci (ano, uměl bych vás (asi) zachránit, třeba když se říznete, tak leukoplast umím nalepit perfektně), zkoušku z úvodu do kinezioterapie a rehabilitační propedeutiky.

„Ízy pízy“, rozjel jsem se pěkně. Áčko z „PPčka“ i z „UKINU“ mi dodalo chuť se učit. Ovšem u „Repek“ už se mi tolik nedařilo. Přiznám se, nevěnoval jsem studiu tolik času, kolik si problematika toho předmětu žádala, ale to jsem celý já. Další týden přišla biologie, které jsem se vůbec nebál, ale bát jsem se měl. Finální D svádím na špatný spánek a otravnou cestu do Ostravy. 

Nadešla hodina biofyziky. Zkouška, ze které jsem měl velké obavy, ale nakonec i po poměrně špatném výsledku z připouštěcího testu následovalo hezké Béčko.  

Potom přišel na řadu lyžák… Nekomentuji, ale všichni jsme ho zvládli ve zdraví, téměř. Největší poškození zaznamenaly hlavně naše játra a peněženky. 

Po lyžáku mě ještě čekal zápočet z fyziologie a anatomie. To jsou, pro ty, kdo se neorientují v zdravotnických předmětech, ty nejlepšejší předměty.

Fyziologie byla super, 650 možných otázek, které bylo potřeba zodpovědět, vypsat, vytisknout a naučit se. Po 3 probděných nocích a prospaných dnech jsem zápočet zvládl. 

Nastal čas anatomie. Naštěstí jsem měl z průběhu semestru nějaké základy, a tak bylo na čem stavět. Ovšem ty „základy“ byly velmi chatrné, a tak mi spousta věcí připadala nová, neznámá a co hůř, naprosto NENAUČITELNÁ. Hrůza. Celá příprava trvala od pátku do pondělního odpoledne, kdy jsme na 14:00 přišli na zkoušku. V naprostém klidu, bez jakýchkoliv plánů na útěk, přeložení termínu či sebevraždu, jsme čekali 2,5 hodiny, než se na nás dostala řada. 

Pak jsem si vytáhl svaly břicha, zasmál se, zvládl to a opil se.

Takové bylo zkouškové. 5 týdnů stresování, přejídání se, vytvoření závislosti na kofeinu, přesunu BMI do obézní populace.

Ale je to za mnou a nemůžu se dočkat na konec letního semestru.

Danny vás (m)učí I.

Hello the internet.

Moje inaktivita došla až do bodu, kdy jsem si dal předsevzetí, že budu psát! Protože není nic krásnějšího, než když stojíte takhle ve fitku, přijde za vámi „Mamut“ a řekne: „Četl jsem nějaký tvoje články Dane. Dobře to píšeš. Jen tak dál.“  Takže speciální poděkování patří Mamutovi, jednomu z oblíbených čtenářů.

Abychom se někam mohli pohnout kupředu, musíme si říct něco o možná méně záživných tématech. Na řadu přichází terminologie!

Určitě každý už někdy slyšel něco jako agonista, synergista, pokud ne tyhle dva, tak antagonistu, jste určitě už potkali. Tihle 3 „bratři“ jsou tu, aby bylo jednodušší vysvětlit, co jaký sval dělá.

Povíme si pohádku o 3 bratrech Agonistovi, Synergiostivi a Antagonistovi. Tak se pohodlně usaďte a začtěte se (doporučuje se číst dětem před spaním :D)

Bylo, nebylo za sedmero horami a sedmero řekami se nacházelo království Musculanie. V tomto království vládl spravedlivý, ale mocný král Musculus a měl tři syny. Agonistu, Antagonistu a Synergistu. 

Dva z bratří Agonista a Antagonista byli dvojčata. Jak už to mezi bratry bývá, tak i zde vládla velká rivalita. Bratři stáli vždy proti sobě. Nikdy se na ničem neshodli. A to nebylo vše, tak to přeci u bratrů často bývá. Ale když jeden chtěl jít nahoru, druhý dolů, když jeden chtěl bílé šaty, druhý musel mít černé. Jakoby byli sami sobě opakem. 

Rivalita mezi nimi neustávala ani ve sportu. Při běhu do kopce vítězil Agonista, ovšem když se běželo z kopce, vítězil Antagonista.

Abychom to správně pochopili, jejich vztah nebyl naprosto nenávistný. Ač se bratři měli rádi, vždy se chovali opačně.

A co poslední bratr,Synergista? Ten vždy pomáhal Agonistovi.  Neměl se totiž s bratrem Antagonistou rád tak vždy držel s bratrem Agonistou.

A tak spolu bratři koexistují až dodnes. 

Teď ještě rekapitulace pro dospělé.

První bratr jménem Agonista je ten hlavní, označuje se tak sval, který vykonává pohyb primárně. Uvedu příklad na bicepsovém zdvihu s velkou osou ve stoje.  Tento pohyb si každý dokážeme lehce představit, který  sval bude na té paži, (ne ruce! ruka je označení pro dlaň) ten který vykonává pohyb a „zabírá“ nejvíce? 

Jup, je to biceps (dvouhlavý sval pažní, musculus biceps brachii), (když už jsme se dali do toho vzdělávání tak ať to děláme pořádně!)

To bychom měli bratra Agonistu  - označení pro sval, který vykonává pohyb. (zapamatovat)

Antagonista, bratr, kterého nikdo nemá rád, černá ovce rodiny, vždy proti proudu. Je sval, vykonávající pohyb opačný. U příkladu bicepsového zdvihu je tímto svalem triceps.
 A co nejmladší bratr Synergista. Synergista má Agonistu raději než Antagonistu, tak mu pomáhá pohyb vykonávat. 

Pochopili jsme? Kdyby ne, klidně napište do komentářů, zkusím to osvětlit ještě jinak.

To je pro dnešek vše, moc děkuji za přečtení, dnes to bylo takéé poučné. Jako vždy, najdete mě na instragramudadda_s, pokud se vám článek líbil, sdílejte, diskutujte, cokoli.

Cesta k "normálnosti" - Úvodník

Hello the internet.

Tak jak? Určitě vás zajímá, jak to teda dopadlo s mým nervovým zhroucením a následnou adikcí k narkotikům. 

Bohužel vás asi zklamu, zase tolik se toho nestalo. Byli jsme dopředu varování,  abychom si tyto diagnózy nebrali příliš osobně, protože na každém se najdou nějaké ty nefyziologické „mutace“. 

Co jsem tedy začal dělat, abych se přibližoval fyziologii? 

Především jsem přehodnotil svůj přístup k tréninku. Pryč jsou ty doby, kdy jsem na každý trénink pospíchal hned po posledním zazvonění, oznamujícím konec hodiny.  A už ani po tréninku nedělam kardio v podobě zběsilého úprku na autobus. 

Začal jsem se před tréninkem více rozhýbávat. Když mám opravdu čas dávám si 5-8 minut na páse, když čas není, alespoň procvičím a zahřeju klouby různými krouživými, točivými a „přirozenými“ pohyby. Po tréninku téměř vždy, když nezapomenu, následuje ještě i strečink. V krátkosti řeknu jen, že zkrácený sval hůře regeneruje a je náchylnější ke zraněním.  

Dále jsem se více zaměřil na CORE cviky. Tedy na cviky na hluboký stabilizační systém, především na vnitřní břišní svalstvo.  V rychlosti se jedná o nějaké vzpory, cviky na balančních podložkách, chůze po 4 (moje oblíbené) apod.  

Tím byla tedy započata moje cesta k „normálnosti“.  

Takže tak.  Díky za přečtení,  opět najdete mě na instagramu jako dadda_s, tak sledujte, srdíčkujte, pokud se vám články líbí sdílejte.